Drsné i méně drsné Oisans
Drsné i méně drsné Oisans
Představ si horský masiv, kde vedle sebe existují klasické alpinistické výzvy v ledu a sněhu, moderní horské výstupy, ale i poctivě odjištěné vícedélky. Hory, ve kterých můžeš podnikat rychlé výpady, ale i několikadenní dobrodružství. Místo, kde se dá lézt za zaparkovaným autem, ale kde zároveň hrozí i dvoudenní nástup do čtyřtisícovek. Takové místo v Evropě opravdu existuje! A z Prahy tam navíc autem dojedeš za „pouhých“ 13 hodin. Zaslechl jsi již někdy názvy „Aillefroid“ nebo „Écrins“? Pokud ano, slyšel jsi o regionu Oisans, srdci Dauphinéských Alp ve francouzském departementu Hautes-Alpes.
Ačkoli místní preferují název Oisans, v povědomí široké veřejnosti je zdejší region zapsán jednoduše jako Écrins či Massif des Écrins. V této oblasti tě čeká hned několik horolezeckých extrémů – z parkoviště v La Berrarde nebo Aillefroid koukáš přímo na odjištěné vícedélky v perfektní žule (případně kompaktním vápnu), nástupem do srdce masivu však můžeš strávit i celý den. Chat je zde pomalu a lanovky budeš hledat prakticky zbytečně. Ta jediná se totiž nachází na severní straně La Grave a vyveze tě do 3200 m n. m., na dohled od ustupujících ledovců severní strany mytického vrcholu La Meije. Écrins jsou dnes považovány spolu s nedalekým Grand Paradisem za vůbec nejdivočejší alpské parky, které v Evropě máme.
Drsné Oisans
Samotné vrcholky Écrins byly po dlouhou dobou mekkou francouzského alpinismu a do jisté míry soupeřily s masivem Mont Blanc. Zatímco kolem Chamonix a Mont Blancu vyrostla řada lanovek a moderního turistického zázemí, do Oisans davy nikdy nemířily. Po dlouhou dobu byly zdejší hory výsostným územím pastevců a horolezců. Horolezci do Écrins jezdí stále, zlatá doba alpského lezení je však již pryč.
Klimatické podmínky se dramaticky mění, ledovce se neustále ztenčují a ustupují a sněhová pole mizí každým rokem rychleji. Místo původně pohodlného nástupu přes led a sníh tě tak často čekají nekonečná suťová pole. Mnohdy je samotný nástup sám o sobě pořádným sportovním výkonem. I z původně jednoduchých a nenáročných výstupů se stávají výstupy poměrně náročné, neboť nestabilní suťoviště, kdysi pokrytá ledem nebo sněhem, přidávají obtíže a rozhodně ubírají krásu. Otepluje se, nulová izoterma se posouvá výše a s tím se mění i charakter původního permafrostu, což způsobuje stále častější skalní řícení. Z hlediska horolezectví dochází k poměrně zásadním změnám podmínek a vysokohorské aktivity se tak stávají nebezpečnějšími. Klasická alpinistická sezona se zde zkracuje z původních několika měsíců do poměrně krátkého období na jaře.
Ukázkovým příkladem může být celkem nenáročný výstup normálkou na nejvyšší bod masivu, Barres des Écrins (Dôme de Neige des Écrins – voie normale). Za dobrých podmínek se jedná o výstup terénem o obtížnosti F+. V posledních letech jsou však podmínky velmi nejisté a tento oblíbený alpinistický výlet je čím dál méně schůdný. Na začátku alpinistické sezony kvůli zvyšujícím se teplotám hrozí stále častější pády seraků, které mají na svědomí již mnoho lidských životů. Na konci léta pak vyšší teploty způsobují rychlé tání a rychlé přemrzání a celá severní stěna Barre des Écrins, kudy túra vede, bývá pokrytá ledem. Z jednoduchého výšlapu se tak rázem stává poměrně nebezpečný terén, ve kterém se uklouznutí nepromíjí. Voie normale bývala referenčním výstupem pro začínající alpinisty, pro mnoho z nich představuje také první zdolanou čtyřtisícovku. Pokud to na jaře v čím dál kratší době relativně dobrých podmínek nestihneš, ještě máš šanci chytnout dobrou skialpinistickou sezonu – a obtížnost cesty se pak pohybuje kolem AD+. Podmínky se však nemění jen v Oisans. Vzpomeňme si na loňský pád seraku na Marmoladě, který má na svědomí jedenáct životů. Den před odtrhem byla ve výšce 3309 m n. m naměřena teplota deset stupňů Celsia.
Pokud však stále nevěříš vědeckým studiím nebo házíš globální oteplování mezi konspirační teorie, zajeď si několik let po sobě do Alp a staneš se svědkem ubývání ledovců v přímém přenosu. Grand Couloir na Mont Blancu má od roku 1990 na kontě přes 110 životů. V posledních letech se chata Refuge de Goûter v letních měsících zavírá či se výstupy oficiálně zakazují, aby se provoz normálkou na vrchol Mont Blancu co možná nejvíce omezil. Pohodovější a bezpečnější alternativou je pak výlet vláčkem z Chamonix do Montenvers, kde bylo roku 1909 postaveno nádraží na úpatí ledovce Mer de Glace. Oblíbená ledová jeskyně vyhloubená v mase ledovce v původních 1913 m n. m. se v posledních letech pohybuje v pouhých 1760 m n. m. Jen za loňský rok se Mer de Glace ztenčil o tři a půl metru. Většina glaciologů shodně tvrdí, že do roku 2100 ledovec Mer de Glace ztratí osmdesát procent své hmotnosti. Podle pesimičtějších předpovědí do konce století zanikne úplně.
Situace v Écrins je ještě markantnější, ledovce zde odtávají mnohem rychleji než ledovce v Savojských Alpách, domovině masivu Mont Blanc. Kvůli své poloze a klimatickým změnám byl écrinský masiv nucen přenechat místo na výsluní evropského alpského lezení jiným, severněji položeným masivům, jako je právě Mont Blanc. Proběhla však jakási renesanci či „znovuobjevení“ Oisans a z mekky alpinismu se s ústupem ledovců postupem času stala mekka vícedelkového lezení.
Celý článek vidí pouze předplatitelé
Odemkni si všechny články zakoupením předplatného. Pokud předplatné máš, přihlas se.
Vyřídit předplatné přihlásit se